Články

Pan Kartáč

Chomáčky chlupů z mého na míru šitého anglického kabátu, kombinujícího elegantní bílou a nesmrtelnou hnědou barvu, se potulují po místnosti jako pouštní běžci před příchodem oscarové scény v béčkovém filmu. Na každém rohu je tiše pozorují další nesmělí jednotlivci, kteří se vytrousili z onoho dokonalého oděvu a vypadají jako stydliví puberťáci před prvním rande. Není to krása?

Podle mě naprosto dokonalé a autentické prostředí. Podle jiných je v této scéně aktérů až příliš a blíží se korektura scénáře. Na klapce je kuchyňský šuplík, děsivý až dech beroucí šuplík. Říkáte si, co se mi může zdát děsivé na šuplíku v kuchyni, co jsem to za sraba? Za běžných okolností kuchyň zbožňuji, protože ukrývá spoustu delikátních dobrot, které rozplesají mé chuťové pohárky, a věřte, že je mám řádně vytříbené! Ale v onom šuplíku se ukrývá pan kartáč. Ano, pan kartáč, mající tolik malých nožů, které mi naprosto zničí dokonalý styl. Dá tolik, práce udělat správný počet exotických dredů, vyštípat z mé společnosti jednotlivce, jež ji nejsou hodni, jiné otočit do opačného směru. Je to opravdu těžké.

Pan kartáč mi tedy vždycky dokáže suverénně pokazit skvělý pocit z mimořádně precizní práce. To vše za asistence jisté malé dámy, mé paničky, které jsem tuze oddaný, ovšem ne v těchto krutých chvílích. Dokonce si místo týrání spolu s panem kartáčem nechce ani hrát na schovku. Bleskurychle mě najde, chytne a drží u sebe jako trestance z věznice, z níž je útěk horší než z Alcatrazu. Je to až sadistické!

Pořád mi jen říká drž, hodnej, budeš fešák. To mi jako nerozumí? Proboha proč, vždyť se kráskám líbím právě s mým kabátem! Nevím, jak jinak to mám vysvětlit, než hraním na schovku, nevlídným pohledem bez mimiky ala Sean Connery a následným uražením na dlouhou dobu. Tedy abych byl upřímný, s tím uražením to není až tak horké. Po vypuštění z tohoto pseudo módního salonu jsem vždy uplacen výtečným sušeným masem nebo alternativní pochoutkou a co vám mám říkat, pokaždé vyměknu. Abych nezapomněl, uprostřed této kůry přijde páneček, podá mále dámě nůžky a ona mi normálně ty nejvymakanější dredy ustřihne, no vážně ustřihne, to už je vrchol!

Potom, co vteřina je jako hodina, ano, nevěřte tomu, že prý nevnímáme čas, jsou to babské povídačky, je malá dáma konečně spokojená. Rozplývá se nad obrovským pouštním běžcem, kterého ze mě spolu s panem kartáčem vydolovali, chlupy mám dokonale v jednom směru, dokonce i moje kraťasy nejsou ušetřeny a to je zima, chápete to? Ještě, že je mi stejné vedro i bez nich. No abych pokročil, její blahý pocit rychle rozpustím okamžitým skokem do pelechu, pokud jsem víc v ráži, tak na sedačku nebo rovnou do postele a v mžiku se pořádně vyválím, chrochtám si jako malá sviňka v blátě a nový ohoz je znovu tatam. V závěru jsme oba částečně spokojeni, avšak má míra psychické újmy je minimálně následující tři minuty značná. A mimochodem – už usilovně dřu na nových a ještě lepších dredech, to budou zírat.

Border kolie odpočívá na louce
Border kolie odpočívá na louce
Border kolie odpočívá na louce

Chcete webové stránky jako jsou tyto? Navštivte moje GRAFIKA

© Zaštěkej.CZ